Spermie. Ilustrační snímek11.01.2022  -  Rozhodne-li se vzít muž na sebe zodpovědnost za to, že jeho partnerka při pohlavním styku s ním neotěhotní, má v zásadě jen tři možnosti, jak toho docílit: buď přerušovaným sexem, použitím kondomu, nebo podstoupením vasektomie. Teď vědci začali zkoumat ještě jednu cestu - takzvanou nanoantikoncepci.
Dosavadní používaná mužská antikoncepce je v podstatě dost nepohodlná a nepraktická: kondom může prasknout, přerušovaná soulož nemusí být přerušena včas a vasektomie, tedy přerušení chámovodů, zase představuje chirurgický zásah, jenž může být bolestivý, a navíc není vratný, takže se hodí jen pro ty páry, které si již další potomky trvale nepřejí. 
Vědce samozřejmě hledání alternativních možností nevzdali a nyní přicházejí s další zkoumanou variantou: tzv. nanoantikoncepcí. Ta je založená na myšlence, že by měl existovat způsob, jak do mužských varlat dopravit nanočástice (v tomto případě o průměru asi 100 nanometrů, což odpovídá přibližně tisícině tloušťky papíru), a tam je zahřát. O výzkumu na toto téma informuje odborný titul The Conversation.
Při řízeném zahřívání varlat by se podle vědců dala produkce spermií vypínat a zapínat podle libosti, protože varlata jsou tím méně plodná, čím jsou zahřátější. Je v tom ale riziko, neboť při přílišném zahřátí může být jejich reprodukční funkce nenávratně zničena v důsledku odumření tkáně produkující spermie.

Nanočástice ze zlata
Využití nanotechnologií k zahřívání varlat začal v roce 2014 testovat na myších biolog Fei Sun. V rané fázi svých pokusů vstřikoval nanočástice přímo do myších varlat.
Tyto nanočástice byly dlouhé nanoválce atomů zlata, vypadající trochu jako trubice o průměru 30 a délce 120 atomů zlata, které byly potaženy dlouhými polymerními řetězci na povrchu. Vypadaly jako podlouhlé bakterie s trčícími chloupky.
Nanočástice pak byly zahřáty vystavením myších varlat infračervenému záření, které je zahřálo z 30 na 37 až 45 stupňů Celsia. Přesná teplota závisela jak na koncentraci vstřikovaných nanočástic, tak na intenzitě záření.
Bohužel, tento způsob vytvořil kolem myších varlat tepelné léze na kůži, takže byl pravděpodobně pro zvířata bolestivý, i když vědci nenašli žádný spolehlivý způsob, jak bolest změřit. Bylo ale zřejmé, že je třeba hledat jiné cesty.

Něco na tom magnetu je
V červenci 2021 zveřejnil Sunův tým článek o další testované metodě, v níž zlaté nanoválce vystřídaly nanoválce složené z magnetického oxidu železa potažené nově kyselinou citronovou, při zachování stejné velikosti a tvaru jako dříve.
Tyto nanočástice byly vstříknuty myším do žil, načež vědci zvířata uspali a přiložili k jejich varlatům na čtyři hodiny magnet, který tam nanočástice dovedl. Stejný postup se prováděl denně po dobu jednoho až čtyř dnů.
Po posledním dnu léčby omotali vědci kolem myších varlat elektrickou cívku, kterou procházel proud. Tím vzniklo magnetické pole, které zahřálo nanotyčinky, a tedy i varlata. Čím více dnů byly myším nanoválce vstřikovány, tím teplejší byla jejich varlata, přičemž zvýšení teplot bylo podobné jako u předchozího pokusu, tedy z výchozích zhruba 20 stupňů Celsia na 37 až 42 stupňů.  
Zahřátí varlat vedlo k jejich atrofii a smrštění, nicméně se do třiceti až šedesáti dnů od pokusu postupně zotavovala, pokud jejich teplota nedosáhla 45 stupňů. Plodnost poklesla sedmi dnů po experimentu a v některých případech ji myši úplně ztratily. I tady ale začaly většinou po 60 dnech vykazovat postupné, i když ne úplné zotavení. 
Ačkoli na normální úroveň se již plodnost nevrátila, nebyl pozorován žádný znatelný rozdíl ve velikosti vrhu samic oplodněných léčenými myšmi a u žádného z myších mláďat nebyly pozorovány žádné morfologické defekty. Zdá se tedy, že spermie, které zahřátí přečkaly, to nijak neovlivnilo.
Sunův výzkumný tým navíc zjistil, že na rozdíl od zlatých nanoválců, které zůstávaly trvale v myších varlatech, ty železné byly postupně vylučovány do jater a sleziny a později byly zcela vyloučeny z těla. Tím se snížilo riziko postupné dlouhodobé otravy.

Řízený chov 
Nanoantikoncepce se podle Suna již používá u koček v Číně a zájem o ni projevují i další majitelé domácích zvířat, jimž nevyhovují ceny a nevratnost klasické chirurgické kastrace. 
Podle Davida Powella, ředitele Centra pro řízení reprodukce americké Asociace zoologických zahrad a akvárií je dalším potenciálním trhem pro nanoantikoncepci Evropa, kde není chirurgická kastrace příliš populární. Nanoantikoncepce by se podle něj mohla zařadit mezi reprodukční nástroje zoologických zahrad, ale záleží na výsledcích dalších studií. Ty by měly mimo jiné zjistit to, zda tento způsob opravdu není pro zvířata bolestivý a u kterých druhů jej lze využívat, Už se totiž ukázalo, že v organismu některých savců, jako jsou například lemuři, nosorožci a delfíni, se může železo hromadit, a ve větším množství by mohlo být v těle toxické.
Jednou z potenciálních výhod nanoantikoncepce je její vratnost, i tu je však třeba dále zkoumat. Všechny experimenty Sunova týmu na myších proběhly pouze jednou, žádné ze zvířat nebylo vystaveno další injektáži nanočástic poté, co se jeho varlata zahojila.
Konečným cílem Sunova týmu je lidská nanoantikoncepce, ale tento cíl je podle něj ještě daleko. Kromě otázky případné toxicity je zde i řada problémů etického rázu - muže přece jen nelze jen tak snadno na čtyři hodiny uspat a omotat jim varlata elektrickou cívkou, jako to lze udělat u myší. Také je otázka, jak by se muži vyrovnávali se zmenšením varlat, byť by se později zotavila. Zatím zkrátka nejde o způsob, který by mohl nahradit klasické kondomy.